Dvojčátka - porod a první 3 týdny
Jsem něco málo přes dva týdny z porodnice doma. Děti jsou zatím v Hradci, v inkubátorech. Mívám stavy, kdy jenom brečím a bojím se, že pro ně budu cizí osoba, že za nimi jezdím moc málo (jednou za týden), že tím pádem si o mně budou v HK myslet, že o ně nemám zájem atd. A musela jsem si říct, že je to normální a že mám právo se takhle cítit.
Napadlo mě, že mi s vyrovnáním se sama se
sebou a novou situací pomůže psát si tenhle "deník".
Porod dvojčátek vůbec nemůžu srovnávat s porodem Davídka. Tehdy šlo o přirozený porod, přesně v den termínu. Bolest šílená.
Nyní bylo vše úplně jiné. Téměř do poslední chvíle jsem pracovala, až 11. ledna jsem nastoupila na MD. 12. ledna jsem šla na UZ na gyndu, kde se jednomu mladému doktorovi nezdály "průchody" u Teodorka. Jestli jsem to dobře pochopila, tak šlo o průchody z placenty do tělíčka, kdy byl tedy Teo málo vyživovaný. Nicméně pan doktor si v tomhle ohledu nebyl úplně jistý svými zkušenostmi s dvojčaty a tak mě pro jistotu objednal hned na další den (středu) na druhý ultrazvuk u zkušenější doktorky. Ta špatnou průchodnost potvrdila, navíc si všimla, že je Teo zhruba o půl kilogramu menší, než Rozinka, a tak mě poslala na pátek do HK do rizikové poradny.
Tam mi paní dr. oznámila, že musím nastoupit do porodnice, abych byla pod neustálým dohledem a že nejspíš ke konci dalšího týdne mě odrodí. Celou cestu z HK do Litomyšle (a zpět) jsem probrečela. Jak to doma zvládne Dajda s prvňáčkem Davídkem? Co když jsem maličkým ublížila a tohle se děje kvůli tomu, že jsem nedokázala přestat kouřit? Jsem hrozný člověk atd. - to byly ve zkratce mé myšlenky.
Doma jsem se sbalila a jela zpět do HK. Na pokoji jsem byla naštěstí se super slečnou, takže jsme se navzájem hodně psychicky podporovaly. V neděli mi oznámili, že není na co čekat, a že mě odrodí v pondělí ráno. A to jsme neměli ani vymyšlené jméno pro chlapečka!
Byla jsem ale na jednu stranu sobecky ráda, že snad skončí problémy s oteklými nohami (které mě Dajda každý večer masíroval), že se budu moct ohnout, a tak nějak celkově, že se mi uleví.
Císařský řez při lokální anestezii byl úplně jiný zážitek než první porod. Ten den měli odrodit asi 5 maminek a já byla ráda, že jsem šla na řadu snad jako úplně první. Sympatická Slovenka - anestezioložka mi během porodu vyprávěla, co se se mnou zrovna děje. Stejně to ráno ale mám trochu jako v mlze. 8:33 na svět vykoukla Rozárka, krátce mi ji ukázali a za 2 minutky už mi ukazovali Teodorka. Pak mám všechno takové ještě víc zmatené. Odvezli mě na JIPku, kde jsem 24 hodin jen ležela, nohy pomalu přicházely k sobě. Měla jsem zavedenou cévku, takže jsem nemusela vstávat na záchod (což byla vlastně příjemná změna, protože jako těhotná jsem na záchod potřebovala neustále). Hrozné ale bylo to, že jsem celý den o miminkách nic nevěděla a nevěděla jsem, jestli jsou v pořádku.
Další den už jsem se za nimi byla podívat a slzy mi tekly hned, jak jsem spatřili ta neuvěřitelně maličká stvoření. Bála jsem se jich dotknout, abych jim neublížila. Každý den jsem je šla navštívit, pomalu jsem si zvykala, že už jsou tu s námi.
Každý den jsem mohla i lépe chodit. Ze začátku hodně bolelo zakašlání (o kýchnutí nemluvě), zvedání se z postele atd. Dnes už mě jizva jen trochu pobolívá, ale vlastně mám pocit, jako bych ani nerodila. Byla to vlastně jen "operace". A tím, že miminka nejsou zatím s námi, tak jsme si s Dajdou říkali, že je to vlastně celé jako sen - že jsem byla těhotná, když teď nejsem a miminka taky "nejsou". Pořád si na ten pocit teprve zvykáme.
Snažím se udržet mléko, už v těhotenství jsem viděla, že se tvoří (skvrny na tričku). Mám elektrickou odsávačku a cca každé tři hodiny odsávám. Nevím, jestli mléka bude pro oba dost, ale moc bych si přála, aby ho dost bylo a abych byla schopná oba kojit. Ale zároveň mám pocit, že i pouhé odsávání mě hrozně vysiluje. Vím, že je normální být hodně unavená, ale na jednu stranu si říkám, z čeho, vždyť miminka ještě nemáme doma a od "porodu" uběhly už víc jak dva týdny. No... asi ze sebe nemůžu dělat hrdinku a mít pocit, že můžu fungovat na 100%.
Doma ještě nemáme všechno připravené, kočárek čeká v krabicích na sestavení, oblečení postupně peru a žehlím, nemáme ještě vyřešené, jestli je dáme do jedné postýlky na prvních pár měsíců nebo hned do dvou (hlavně kvůli monitorům dechu).
Je to zvláštní. Jeden den si říkáte, že jste ještě tou malou "maminčinou" holčičkou, co si sotva sama zařídí vše, co potřebuje a na jednou - máma od třech dětí. Baví mě to říkat na hlas: "Mám tři děti!" - ale pro ty dva mrňousky jsem vlastně zatím "nic" neudělala. Hodně se to ve mně všechno pere. Ale ... neustále si musím říkat, že je pochopitelné, že mám často protichůdné pocity a že se prostě psychicky necítím úplně v pohodě.
Okolí je na mě moc milé (hlavně i ve škole, kam jsem se od porodu dvakrát podívala, když jsem vyzvedávala Daviho), což mi paradoxně navodí zase pocity, že si to nezasloužím.
Komentáře
Okomentovat